Ne, ne," vykoktala jsem a v duchu si říkala: "To si piš, že jo." Nesměla stát mému plánu v cestě, a tak jsem ji urychleně přesvědčila, že hledám zdravější životní styl a že jenom a právě ona mi s tím může pomoct. Kristianna, která byla vždycky ochotná pomáhat všem, mě podpořila a slíbila mi, že spolu se určitě naučíme žít zdravě a bez přemíry tuků.
Neměla nejmenší příležitost odhalit, že můj tajný plán je shodit dalších pár kilo. Jednoho večera to však málem skončilo špatně. Cestou z baru jsme se neudržely, zašly do KFC a nakoupily tam, co se dalo. Smály jsme se tomu prohřešku celou cestu domů a už se nám sbíhaly sliny. Vrhly jsme se na jídlo a moje hladové tělo si vychutnávalo každé sousto. Jenže když jsme to celé snědly, měla jsem tak špatné svědomí, že jsem to nemohla vydržet. Stáhl se mi žaludek, běžela jsem do koupelny a strčila si prst do krku. Bohužel jsem se přitom rozkašlala a Kristianna se hned přiběhla podívat, co se děje. A já tam stála s vystrčeným zadkem a s prstem v puse. Samou hanbou jsem se ani neodvažovala na ni podívat, tak trapně mi bylo.
"Udělalo se mi hrozně zle, Kristianno," brečela jsem, když mě objala.
"Marie, proboha, snad jsi než vracela schválně?" Viděla jsem, že má strach, a rozbrečela jsem se ještě víc.
"Ne, to víš, že ne," pobrekávala jsem, "akorát už prosté nesnesu nic tučného." Bylo na ní vidět, že jsem ji zas tak úplně nepřesvědčila, ale když jsem se vybrečela, dala jsem se do vyprávění veselé historky z práce a za chvíli už jsem cítila, že mi věří. Byla jsem přece úplně v pohodě, jenom se mi udělalo špatně.
Když jsme konečně šly spát, potichu jsem brečela. Předtím jsem si nikdy prst do krku nestrkala. Co se to se mnou děje? Měla jsem strach, ale zároveň jsem cítila i určitou úlevu, že jsem konečně našla způsob, jak se jídla zbavit. Teď budu zase moct večeřet s ostatními z agentury i s Reném a Kristiannou, a když toho sním moc, tak se prostě stačí vyzvracet. Konečně jsem zhubla a nic na světě mě nepřinutí zase přibrat.Ty dva týdny, co byl René pryč, utekly jako voda a já si celá šťastná zase balila tašku, abych se k němu mohla zpátky nastěhovat. U něj doma bude mnohem jednodušší nejíst příliš moc. Je přece celé dny pryč, takže jediná doba, kdy budu muset něco sníst, je večer. Kristiannina kúra vzala brzo za své a já byla nucená jíst mnohem víc, než jsem sama chtěla, protože jsem se bála, aby nezjistila, že něco není v pořádku. Ani zvracet jsem se už u ní znovu neodvažovala, protože v jejím malém bytě bylo všechno slyšet.
Takže jsem byla radostí bez sebe, že se zase stěhuju domů. René cítil, jak jsem šťastná, a přestal se už zmiňovat o tom, že toho moc nejím. "To víš, modelky moc nejedí," smála jsem se a to ho přesvědčilo. Jesper mi dál psal týden co týden a já si uvědomovala, že takhle by to být nemělo. Na jednu stranu jsem Jespera milovala, na druhou stranu jsem si ale byla jistá, že z toho nakonec stejně nic pořádného nebude. René věděl, že mám v Dánsku přítele, ale doufal, že to časem vyšumí. Nenutil mě dělat konečné rozhodnutí a já mu za to byla vděčná.
Moje modelingové album bylo čím dál tím víc tlustší, jak v něm přibývaly další a další fotky z různých časopisů a katalogů. Byla jsem tehdy nejžádanější modelkou z celé agentury a byla jsem na to jaksepatří pyšná. Často jsem volala domů
matce a vyprávěla jí, jak dobře se mám. Taky na mě byla hrdá a to pro mě hodně znamenalo. Měla dost těžký život, a proto mi vždycky moc záleželo na tom, abych jí udělala radost.
Těšila jsem se jako malé děcko, až se dostanu domů na velikonoční prázdniny, do máminy vřelé náruče. V nitru jsem doufala, že mi dokáže pomoct dostat se z toho, k čemu jsem měla vykročeno, přestože jsem někde hluboko ve svém nitru dobře věděla, že už je pozdě. Dělo se se mnou něco, co jsem nebyla schopná kontrolovat, a už vůbec ne zastavit. Hlas uvnitř v hlavě se ozýval čím dál častěji a nabádal mě, abych nejedla. V té době jsem nedokázala popsat slovy, co se to ve mně odehrává. Žila jsem jinak než dřív. Pracovala jsem, trávila čas s Reném a Kristiannou, ale byla jsem duchem nepřítomná. Moje myšlenky se od rána do večera točily jenom kolem dvou věcí: toho, co budu jíst, a především kolem toho, co jíst nebudu. Každý den měl své pevné schéma a já si ani jednou nedovolila se od něj odchýlit.
Neměla nejmenší příležitost odhalit, že můj tajný plán je shodit dalších pár kilo. Jednoho večera to však málem skončilo špatně. Cestou z baru jsme se neudržely, zašly do KFC a nakoupily tam, co se dalo. Smály jsme se tomu prohřešku celou cestu domů a už se nám sbíhaly sliny. Vrhly jsme se na jídlo a moje hladové tělo si vychutnávalo každé sousto. Jenže když jsme to celé snědly, měla jsem tak špatné svědomí, že jsem to nemohla vydržet. Stáhl se mi žaludek, běžela jsem do koupelny a strčila si prst do krku. Bohužel jsem se přitom rozkašlala a Kristianna se hned přiběhla podívat, co se děje. A já tam stála s vystrčeným zadkem a s prstem v puse. Samou hanbou jsem se ani neodvažovala na ni podívat, tak trapně mi bylo.
"Udělalo se mi hrozně zle, Kristianno," brečela jsem, když mě objala.
"Marie, proboha, snad jsi než vracela schválně?" Viděla jsem, že má strach, a rozbrečela jsem se ještě víc.
"Ne, to víš, že ne," pobrekávala jsem, "akorát už prosté nesnesu nic tučného." Bylo na ní vidět, že jsem ji zas tak úplně nepřesvědčila, ale když jsem se vybrečela, dala jsem se do vyprávění veselé historky z práce a za chvíli už jsem cítila, že mi věří. Byla jsem přece úplně v pohodě, jenom se mi udělalo špatně.
Když jsme konečně šly spát, potichu jsem brečela. Předtím jsem si nikdy prst do krku nestrkala. Co se to se mnou děje? Měla jsem strach, ale zároveň jsem cítila i určitou úlevu, že jsem konečně našla způsob, jak se jídla zbavit. Teď budu zase moct večeřet s ostatními z agentury i s Reném a Kristiannou, a když toho sním moc, tak se prostě stačí vyzvracet. Konečně jsem zhubla a nic na světě mě nepřinutí zase přibrat.Ty dva týdny, co byl René pryč, utekly jako voda a já si celá šťastná zase balila tašku, abych se k němu mohla zpátky nastěhovat. U něj doma bude mnohem jednodušší nejíst příliš moc. Je přece celé dny pryč, takže jediná doba, kdy budu muset něco sníst, je večer. Kristiannina kúra vzala brzo za své a já byla nucená jíst mnohem víc, než jsem sama chtěla, protože jsem se bála, aby nezjistila, že něco není v pořádku. Ani zvracet jsem se už u ní znovu neodvažovala, protože v jejím malém bytě bylo všechno slyšet.
Takže jsem byla radostí bez sebe, že se zase stěhuju domů. René cítil, jak jsem šťastná, a přestal se už zmiňovat o tom, že toho moc nejím. "To víš, modelky moc nejedí," smála jsem se a to ho přesvědčilo. Jesper mi dál psal týden co týden a já si uvědomovala, že takhle by to být nemělo. Na jednu stranu jsem Jespera milovala, na druhou stranu jsem si ale byla jistá, že z toho nakonec stejně nic pořádného nebude. René věděl, že mám v Dánsku přítele, ale doufal, že to časem vyšumí. Nenutil mě dělat konečné rozhodnutí a já mu za to byla vděčná.
Moje modelingové album bylo čím dál tím víc tlustší, jak v něm přibývaly další a další fotky z různých časopisů a katalogů. Byla jsem tehdy nejžádanější modelkou z celé agentury a byla jsem na to jaksepatří pyšná. Často jsem volala domů
matce a vyprávěla jí, jak dobře se mám. Taky na mě byla hrdá a to pro mě hodně znamenalo. Měla dost těžký život, a proto mi vždycky moc záleželo na tom, abych jí udělala radost.
Těšila jsem se jako malé děcko, až se dostanu domů na velikonoční prázdniny, do máminy vřelé náruče. V nitru jsem doufala, že mi dokáže pomoct dostat se z toho, k čemu jsem měla vykročeno, přestože jsem někde hluboko ve svém nitru dobře věděla, že už je pozdě. Dělo se se mnou něco, co jsem nebyla schopná kontrolovat, a už vůbec ne zastavit. Hlas uvnitř v hlavě se ozýval čím dál častěji a nabádal mě, abych nejedla. V té době jsem nedokázala popsat slovy, co se to ve mně odehrává. Žila jsem jinak než dřív. Pracovala jsem, trávila čas s Reném a Kristiannou, ale byla jsem duchem nepřítomná. Moje myšlenky se od rána do večera točily jenom kolem dvou věcí: toho, co budu jíst, a především kolem toho, co jíst nebudu. Každý den měl své pevné schéma a já si ani jednou nedovolila se od něj odchýlit.