Part 1 - Vím jak chutná vzduch

5. června 2008 v 15:18 | x_Ellia_x |  Vím jak chutná vzduch- Maria Hirse
Moje podrážděnost rostla a rostla, čím víc jsme se blížili k Jesperovým prarodičům. Jak já jenom nesnášela tuhletu kome­dii, které se říkalo vánoční večeře. Trvalo to zpravidla dvanáct nekonečných hodin, než jsme se zas dostali do auta a jeli do­mů, a za těch dvanáct hodin se stihlo probrat všecko, od fan­tastického fotbalového talentu Jesperova mladšího bratra až po babiččino bolení v kříži, které ji trápilo už léta. Když Jesperova maminka otevřela dveře, snažila jsem se vyloudit na tváři úsměv. Byla to vždycky ona, kdo nás jako pravý generál nadirigovala na naše místa a čekala, až se na ni vděčně usměju za to, že mě zas po roce posadila vedle strýčka Dennise z jižního Jutska. Ne že bych měla něco proti jižnímu Jutsku nebo strýčku Dennisovi, jen jsme si prostě neměli moc o čem povídat. Těch pár vět o počasí vystačilo tak na prvních pět minut; zbývajících 11 hodin a 55 minut jsem se tedy, jak se dalo čekat, smála s ostatními tchyniným veselým historkám a objímala už po sto padesáté páté dědečka. Podívala jsem se přes stůl na Jespera, který byl ve svém živlu. Seděl samozřejmě po boku své matky a všichni ho jako vždycky vychvalovali až do nebes. Jeho úsměv byl s přibýva­jícím odpolednem čím dál širší a jeho oči víc a víc zarudlé. Přistihla jsem se, jak přemýšlím o tom, co tam sakra mezi těmi lidmi dělám, když s nimi nemám vůbec nic společného. "Ty máš teď ale pěkně baculaté tvářičky," pokřikovala na mě přes stůl teta Gerda. "To myslíš mě?" vykoktala jsem ze sebe celkem mile smě­rem k tomu narůžovělému obličejíku orámovanému trvalou. "Jo, tebe! Je vidět, žes trochu přibrala. Ohromně ti to sluší!" švitořila zvesela. "Děkuju," stěží jsem se zmohla na odpověď a koutkem oka zahlédla, jak se Jesperovy červené oči rozzářily. Pusu měl roz­šklebenou jak prasklinu v dřeváku a já se musela fakt přemá­hat, abych na něj přes stůl nezakřičela "ty jsi ale pitomec". Věděl, jak nesnáším, když někdo mluví o tom, kolik vážím. Jako kdybych si sama nevšimla, že moje proslulé tvářičky jako jablíčka jsou teď ještě trochu kulatější. Nakládaná ryba mi bobtnala v puse a já v duchu vystřelila na tetu Gerdu otrávený šíp. Teď už jsem mohla rovnou jet domů, celý den byl totálně pokažený. Když jsem konečně zas seděla v autě se svým opilým přítelem vedle sebe, pomalu mi začaly po tvářích stékat slzy. Mám ty nej­naducanější tváře na světě a vedle mě sedí tenhle opilý pitomec. "Fakt jsem přibrala?" zeptala jsem se Jespera, který podři­moval s otevřenou pusou a sliny mu tekly po bradě. "Jo, ale víc tebe je víc pro mě," uchechtl se a štípl mě do prsa. Když jsem mu dávala ruku pryč, měla jsem úplně stažený žaludek. Druhý den ráno jsem vyhrabala ze skříně starou váhu. Pamato­vala jsem si, že před půl rokem jsem vážila 52 kilo, takže když váha ukázala 54, bylo mi zas do breku. Teta Gerda měla tedy pravdu. Přibrala jsem, a když jsem se podívala pořádně, bylo mi jasné, že se mi nezakulatily jen tvářičky. Obrátila jsem se k zrcadlu bokem a pozorně si prohlížela celé tělo. Dřív jsem měla kůži na břiše pěkně napnutou, teď však byla trochu povadlá a zadek kulatější. "Do prčic," nadávala jsem si pro sebe, když jsem váhu uklí­zela. Hned mi bylo jasnější, proč už v Tokiu nedostávám tak často nabídky na módní přehlídky. Myslí si zkrátka, že jsem moc tlustá. Chápu je. Japonci jsou přece takoví drobní, a na­jednou si přijde Evropanka s takhle velikým zadkem. Musíš s tím něco dělat, Marie!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ceady ceady | Web | 5. června 2008 v 15:54 | Reagovat

z toho si nic nedělej:)

určitě to dneska spálíš!!!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama